Co prý se mi stalo tak hrozného, že jsem najednou začala mluvit o smrti, když jsem vedla kurzy cvičení pánevního dna? Jak s tím ta smrt souvisí? ¨Navíc si i prý všimla, že jsem začala vést akce Hovory o životě a smrti a k tomu že snad i natáčím videa.

"Nemám strach ani tak ze své smrti, ani z umírání. Ale mám strach z té bolesti, kterou tím přinesu mým blízkým. Co s nimi vlastně bude, až zemřu?"

Mnohé točící se kolem smrti je stále velmi tabuizováno a společnost jako taková přišla o přirozený postoj ke smrti. Smrt je stále potlačována a odkládána kamsi bokem. Výsledkem jsou potlačené strachy (nejen) z umírání a to tak potlačuje naší schopnost užívat si života. Mnohdy se tak raději držíme zuby nehty toho, co známe, ale i toho, co je...

V první chvíli jsem si říkala, že to sem úplně tak nepatří. Několikrát jsem ten text už měla napsaný a vždycky jsem jej smazala. Ale pak jsem si říkala, že i tohle je právě jedno z těch témat, které jsou stále zahaleny tajemstvím. A vlastně i tohle sdílení patří k tomu projektu O životě a smrti.

Rok 2024 se rozjíždí a spolu s tím se i měsíc leden blíží ke konci. Tohle období je pro mne samotnou příležitostí k rekapitulaci. K rekapitulaci toho končícího 7letého cyklu. Vnímám, co mohu nechat odejít, čemu se otevřít a co potřebuji?

Ten rok letošní se nese v osmičkové (8) energii, která je od odvaze a vnitřní síle. Často...

Život je skvělou cestou, kdo však rozhoduje o tom, kdy začne a s kdy skončí? Duše každého z nás tu je již celé věky, avšak srdce je mladé a přetrvává jen určitou dobu. Spolu s tím mne napadá i otázka, jak můžeme začít ladit své fyzické bytí a fyzické srdce se svou věčnou duší a stát se nesmrtelnými?

Co prý se mi stalo tak hrozného, když jsem do teď psala i mluvila o cvičení pánevního dna a najednou všude pořád mluvím o smrti? A jak smrt souvisí s tím pánevním dnem?

Co je vlastně smrt? Každý z nás jí vnímá jinak a každý z nás jí prožívá jinak. A je to tak zcela přirozené - však každý jsme jiný, jedinečný. Stejně tak je to i se smrtí. Každá je jiná, jedinečná a pro každého je nejlepší něco jiného.

Možná to taky cítíš. Tu sílu (nejen) posledních dní a to, kdy se mnohé otřásá. Může se zdát, že se země chvěje pod nohama.

Velmi brzy jsem zjistila, že život bez lásky žít neumím. Vyrůstala jsem v láskyplném prostředí rodiny, která mi ukazovala, jaké to je mít pevnou půdu pod nohama. Jo, uznávám, že mnohdy jsem měla potřebu se zavděčit. Myslela jsem, že když budu tou hodnou holkou, budou mě mít radši. A že ti, kteří tu jsou a tolik je miluji, jsou nesmrtelní. ...