Ta chvíle, kdy šlápla vedle, jí spustila vlnu (sebe)obviňování. Jakoby na sebe hodila neviditelnou deku, která jí stahuje do hlasů krutých. Do těch království plných stínů, kde se vymaluje jen černou a pak ven vylézá každý čin.

Často setrváváme v tom, co nefunguje. Držíme se zuby nehty toho, co nefunguje. A čím silnější to zemětřesení je, pak o to víc se držíme. Bojíme se toho, že najednou ztratíme to, co známe. Někdy se bojíme i toho, že ta ztráta bude bolet nebo že se rozpadnou i ty vztahy (partnerské či přátelské).

Je dobré být si vědom toho, že jednou zemřu. Proč? Jestliže si nepřipustíme vlastní smrt, nebudeme si hledět praxe a promarníme nesmyslně svůj život, neobjevíme, které postoje a které činy vyvolávají neštěstí a utrpení a které přináší spokojenost.

Tkadlec ukončí své dílo, když je od počátku do konce protkáno jemnými nitěmi, a takový je i život člověka. (Buddha)

Lev mezi ovcemi? Co tam dělá? Když byl mládětem, zatoulal se mezi ovce a strávil s nimi celý život. Jedlo s nimi, ukrývalo se před vlky...uvěřilo, že je taky ovcí.

Ta práce, kterou dělám a nejen to, mě neustále učí, jak důležité je udržet si svůj bezpečný prostor. Své hranice. A jejich pevnost.

O smrti často nechceme přemýšlet, natož o ní mluvit nahlas. Často děláme, že nás a našich blízkých se smrt přeci netýká. Mnohdy raději i zůstáváme v nefunkčních vztazích jen proto, že se bojíme toho, co přijde. Nechceme být sami.

Je něco, co odkládáš až na někdy?
***************************************
Tahle otázka před nedávnem padla na jednom z individuálních (online) sezení. A vlastně se s ní sem tam setkáváme i v rámci workshopů.

Napsala mi, že prý se cítí vyčerpaná, přehlcená, ale i ztracená. Má tendence obviňovat sebe, že není dost dobrá a nedělá víc.

Jak už to tak bývá, pak na tu cestu k sobě, ale i k harmonii těla, duše i mysli jsem vyrazila ve chvíli, kdy jsem prožívala nelehké období. Bylo to na přelomu let 2013 / 2014 a cítila jsem odpojena sama od sebe v kombinaci s opakujícími se bolestmi v břiše a pánvi.