Jak se zbavit strachu ze smrti?

Co je vlastně smrt? Každý z nás jí vnímá jinak a každý z nás jí prožívá jinak. A je to tak zcela přirozené - však každý jsme jiný, jedinečný. Stejně tak je to i se smrtí. Každá je jiná, jedinečná a pro každého je nejlepší něco jiného. 

Sama za sebe beru smrt jako přirozenou součást života a jako jednu z těch jistot, kterou tady máme. Však po zrození přichází smrt a to mezi tím je v našich rukách. Chápu i ty strachy a obavy ze smrti. Dlouho jsem si svou vlastní smrtelnost nechtěla připustit, měla jsem strach. Strach z umírání, z bolesti i třeba z toho, že už nestihnu to, co jsem chtěla a že možná i v závěru budu sama. 

Smrt zažíváme dnes a denně, v každém okamžiku. Jak? Třeba tak, že odcházíme od partnera, měníme zaměstnání či se stěhujeme z jednoho místa na druhé. To všechno je taková malá forma smrti. Mnohdy však raději setrváváme v tom, co již nefunguje, protože se bojíme. Bojíme se mnohdy té změny a prázdnoty. Bojíme se být sami i toho ticha, které třeba přijdu. 

Chápu, taky jsem se dlouhou dobu pevně držela, lpěla jsem a nechtěla jsem pustit to nebo toho, co jsem znala. Ta chvíle, kdy jsem stála tváří v tvář smrti, která odváděla z mého života toho, koho jsem tolik milovala. Letos je to 9 let od chvíle, kdy smrt odvedla definitivně toho, kdo byl jedním z mých nejbližších lidí. Ta chvějící se půda pod mýma nohama, kdy jsem myslela, že to nedám. Že to neustojím. Netvrdím, že dnes to už nebolí. Bolí, jen jsem to přijala a naučila jsem se s tím žít. 

Jo, zažila jsem i tu chvíli, kdy jsem žila v nefunkčním partnerském vztahu. Dlouhou dobu jsem zvažovala, jestli setrvat nebo odejít. Bála jsem se, nechtěla jsem (se) pustit a jít svou vlastní cestou. Proč? Zase ty strachy, vyplouvající na povrch. Má mysl vytvářela jakousi iluzi a zároveň jsem se fakt bála té změny. Netušila jsem, co bude? Ale ač jsem se stále pevně držela, pak jsem (se) najednou pustila. Ne, nevěděla jsem, co přijde a jaká bude najednou ta prázdnota. Jo, bylo to náročné, na malý moment jsem i zalitovala, ale dnes? Dnes vnímám, že to bylo správné. Nechat zemřít vztah, který nefungoval. Navíc v tom všem jsem poznala nejen toho druhého, ale hlavně samu sebe. Na čem je třeba ještě zapracovat. 

Najednou se přede mnou rozestoupila i nová cesta, na kterou jsem nastoupila a na kterou bych dříve jen tak nevstoupila. 

Co tím vším chci říci? Že v každém konci je nový začátek, až to tak nejprve vůbec nemusí vypadat.

A tak žiješ-li více život podle někoho druhého a odkládáš mnohé až na někdy, pak neváhej. Nech zemřít vše, co v tvém životě již nefunguje a vydej se na cestu. Na cestu k sobě blíž. 

S láskou,
MichaELA