O životě a smrti

Napsala mi žena, říkejme jí třeba Anežka, že její maminka (75 let) doposud žila sama, avšak je po úraze a aby jí propustili z nemocnice do domácího prostředí, potřebuje zajistit pomoc a péči. Avšak neví, co s tím?

Je srpen, ještě ležím v posteli a pořád věřím. Každý den, na pár minut, za mnou dorazí vnučka, která si se mnou povídá. Její návštěvu vystřídá telefonát dcery, které se ptám, kdy přijede? Najednou mi vše začíná splývat. Jediné, co zvládnu rozlišit, jsou chvíle bez bolesti a s ní. Naštěstí morfium a infuze skvěle zabírají. Ty mi naštěstí potlačují...

Teorie jsou různé a liší se podle místa, kde žijeme, v jakém náboženství jsme vychováváni a jaké vyznáváme. Je to individuální, jako vše.

"Dobrý den, váš dědeček právě zemřel," oznámil mi lékař sotva jsem dorazila na návštěvu. Jeho hlas byl plný soucitu. V tu chvíli jsem cítila pocit zmrazení a po pár minutách jsem se rozbrečela. Ne proto, že už nežiješ, dědo. ale proto, že jsem zatoužila tě chytit za ruku, pohladit tě, obejmout se. Najednou mi v tom celém nepřišlo nic...

Většinu z nás někdy napadlo, co bude, až nastane konec. Konec našeho života. Málokdo z nás však přemýšlí o tom, co by si přáli a málo lidí o svých přáních řekne někomu dalšímu. Vnímám, že téma smrti je stále velkým tabu a vyslovení nahlas toho, co si přejeme v závěru života je ještě náročnější. A většina z nás to nechává na poslední chvíli. ...