Umění říci sbohem
Většinu z nás někdy napadlo, co bude, až nastane konec. Konec našeho života. Málokdo z nás však přemýšlí o tom, co by si přáli a málo lidí o svých přáních řekne někomu dalšímu. Vnímám, že téma smrti je stále velkým tabu a vyslovení nahlas toho, co si přejeme v závěru života je ještě náročnější. A většina z nás to nechává na poslední chvíli.
Jsem si vědoma toho, že tématu smrti se společnost jako taková mnohdy stále vyhýbá. Sama jsem o smrti dlouhou dobu nechtěla mluvit a řešit jí. Přitom nikdo z nás není nesmrtelný. Nakonec stačila vlastní zkušenost. Smrt hodně blízkého člověka před pár lety. Stačil mžik a můj život najednou začal ubírat jiným směrem a rychlostí.
Sama velmi silně vnímám, že je třeba umět být i potichu, protože je-li smrt nablízku, uvidíme najednou mnoho věcí, protože smrt není jen o tom, že člověk, který zemřel, přestal dýchat. Během té chvíle se děje mnoho věcí a když budeme potichu, najednou ucítíme cosi navíc - zdroj životní energie a síly se pomalu stahuje zpět do středu.
Budeme-li potichu, pocítíme také jakési škubnutí a pocítíme, jakoby směrem k mrtvému vanul lehký větřík. Onen mrtvý člověk shromažďuje všechen svůj život, celé "pole", na kterém se rozprostíral.
Co se vlastně děje v okamžiku smrti?
Začneme náhle ztrácet tělo, ale i mysl. Cítíme, že se začínáme vzdalovat od sebe samých a od všeho, o čem jsme věřili, že jsme to my sami.
Ano, je to bolestivé, protože najednou vnímáme, jak se rozpouštíme v jakési prázdnotě. Jakmile zemřeme, nebudeme nikde, protože jsme se identifikovali s tělem, s myslí a nikdy jsme nepoznali to, co je na druhé straně. Nikdy jsme nepoznali sebe samé bez těla a mysli. V průběhu smrti musíme přijmout fakt, že tělo odchází a že si jej už nemůžeme ponechat. Přestáváme i ovládat svou mysl.
Pojďme bolest využít k meditaci
Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší přípravou na přijetí smrti ve vědomém stavu, je dovolit si nejprve vědomě prožívat bolest. Se smrtí se nesetkáváme každý den. Setkáváme se se smrtí lidí v nejbližším, ale i v širším okolí. Ke každému z nás smrt přijde jen jednou, ať jsme připraveni či nikoliv. Vlastní smrt si nemůžeme nikde vyzkoušet. Bolest a utrpení však přichází každý den. Připravit se můžeme v momentě, kdy prožíváme bolest a utrpení. A tak pamatujme, že pokud se začneme připravovat tím, že budeme čelit bolesti i utrpení, bude nám to k užitku ve chvíli smrti.
Své tělo častokrát vnímáme jen zvenčí a ne zevnitř. I když své tělo známe, tak jej znám jen pouze tak, jak jej vidí druzí lidé. Kdykoliv se jen podíváme na svou ruku, vždy se na ní díváme jen zvenčí, ale ruku můžeme cítit i zevnitř. Toto velmi ráda přirovnávám k našemu domovu - jako bychom se spokojili s tím, že svůj dům vidíme pouze zvenku. Ale přitom náš dům má i vnitřní část.
Bolest se objevuje i ve vnitřních částech našeho těla. Dovolíme-li si své tělo pozorovat i zevnitř, tak najednou zjistíme, jak skvělý zážitek to je. Tu vnitřní hranici svého těla můžeme objevit i se zavřenýma očima.
Buďme bdělými
Dovolme si být umírajícím nablízku. Tiše u nich seďme a meditujme. Přijímejme to, co v daný okamžik přichází. Poučme se ze smrti umírajícího a nepromarněme svůj život. Každého z nás potká smrt.
A pokud zvládneme smrt proměnit v okamžik oslav, pomůžeme tím nejen sobě samým, ale i svým nejbližším. Dáme všem - sobě i druhým - nejcennější dar, jaký je možné darovat. Tváří v tvář smrti je to velmi snadné.
Co říci závěrem tohoto článku?
Buďme tady a teď, užívejme si toho co máme a smrt přijímejme jako přirozenou součást sebe samých. Aktuálně pro vás chystám i jednu větší novinku na přijetí smrti a už nyní se těším na to, až vám jí představím.
S láskou,
MichaELA Azraela Meera