O životě a smrti

Když v průběhu individuálního online sezení někomu vypadne karta Nic či Smrt, pak to neznamená smrt v klasickém slova smyslu. Tyto dvě karty velmi silně vnímám jako transformační, kdy odpadá něco starého a vzniká tak prostor pro nové.

A dnes vám chci napsat o tom, jakou několikadenní příležitost jsem v tom letošním roce dostala. 

Dostala jsem příležitost strávit 2 dny v prostředí, kde se dnes a denně řeší téma smrt, která je součástí našich životů. Ty dva dny jsem strávila v Hospici Sv. Jiří v Chebu, kde mi pomohli dosadit další dílek do té skládačky. Do skládačky jménem život.

Vím, téma smrti se společnost jako taková mnohdy stále vyhýbá. Sama jsem o tomto tématu dlouhou dobu nechtěla mluvit a řešit jej. Přitom nikdo z nás není nesmrtelný. Nakonec stačila vlastní zkušenost. Smrt hodně blízkého člověka před pár lety. Stačil mžik a můj život najednou začal ubírat jiným směrem a rychlostí.

Ta smrt blízkého mne donutila zamyslet se nad vlastní smrtí. Ten okamžik smrti přinesl velké odhalení. Měla jsem pocit, že jsem nemohoucí a bezmocná. V tu chvíli jsem měla pocit, jako bych nebyla. Ta iluze bytí najednou zmizela, pevná půda pod nohama se velmi silně začala otřásat a nedařilo se mi s tím nic udělat. 

Spolu s tím jsem si uvědomila, že každý z nás leží na smrtelné posteli a uleháme na ni v okamžiku, kdy se narodíme. Jinak to ani být nemůže - každé lože je smrtelné, protože po narození je jistá jen jediná událost v životě, a to je smrt.  

Však smrt se týká každého z nás. V okamžiku smrti najednou ztrácíme tělo i svou mysl. Náhle cítíme, že se vzdalujeme sami od sebe, od všeho, o čem jsme do té chvíle věřili, že jsme to my. 

Bolí to, protože najednou cítíme, že se rozpouštíme v prázdnotě - najednou nebudeme nikde, protože jsme se identifikovali s tělem i myslí  a nikdy jsme nepoznali, co je vlastně na té druhé straně. Nikdy jsme nepoznali sami sebe bez těla i mysli.  

Všichni jsme na jedné lodi - smrt nám může kdykoli zaklepat a tak buďme připraveni. Během smrti umírá naše já, naše Ego, které je zahrnuto v procesu smrti, život však ne. Pokud se zvládneme zbavit smrti, pak smrt pro nás přestane existovat. Pokud dokážeme své ego vědomě odhodit, přemůžeme smrt. Budeme-li skutečně při vědomí, dokážeme jej zahodit naráz. 

Bude-li umírat někdo v naší blízkosti, buďme umírajícímu nablízku. Dovolme si u nich tiše sedět i meditovat a poučme se z jejich smrti a nepromarněme svůj život. Každého z nás potká smrt. 

Pokud zvládneme smrt proměnit v okamžiku oslav, pomůžete tím příteli, matce, otci, manželi či manželce. Tím jim dáme ten nejcennější dar, který je možné darovat. Tváří v tvář smrti je velice snadné.  

Smrt je tím nejneobyčejnějším úkazem na světě. Není nic tajemnějšího než smrt, která zasahuje do samotného středu existence a zemře-li člověk, pohybujeme se po posvátné půdě. Je to nejsvatější okamžik. 

Sama velmi silně vnímám, že je třeba umět být i potichu, protože je-li smrt nablízku, uvidíme najednou mnoho věcí, protože smrt není jen o tom, že člověk, který zemřel, přestal dýchat. Během té chvíle se děje mnoho věcí a když budeme potichu, najednou ucítíme cosi navíc - zdroj životní energie a síly se pomalu stahuje zpět do středu.

Budeme-li potichu, pocítíme také jakési škubnutí a pocítíme, jakoby směrem k mrtvému vanul lehký větřík. Onen mrtvý člověk shromažďuje všechen svůj život, celé "pole", na kterém se rozprostíral. 

V průběhu těch dvou dnů, které jsem strávila v Hospicu Sv. Jiří v Chebu, jsem měla možnost se smrti přiblížit o další krok blíže a z jiného úhlu pohledu. Děkuji paní ředitelce i sociální pracovnici a celému týmu Hospice za to, že mi umožnili prožít tento proces, který je velmi důležitý.

S láskou, 

Michaela