Když srdce ztěžkne ztrátou

Ta chvíle, které jsem se tolik bála, najednou přišla. Ta ztráta někoho, koho jsem tolik milovala a myslela si, že je nesmrtelný. Ta pevná půda pod nohama najednou začala křehnout, myšlenky se proměňují a mnohé je v mlze. Ta slova, kterými se mi druzí snaží něco sdělit, znějí z dálky a stahují mne kamsi dolů. Tam, kde ta slova nemají vůbec žádnou sílu. 

Srdce najednou těžkne. Těžkne ztrátou a i přesto, že druzí poznali, jaká je ta bolest, pak nikdo neví, který kus mne samotné mizí někde v hlubinách. Nikdo neví, co cítím, klesám-li do hlubin ticha a smutku. 

Vinu střídá (sebe)lítost. Lítost za to všechno, co se vlastně nikdy nestalo. Ty chvíle, kdy mám pocit, že se vůbec nic nestalo, plna radosti, štěstí i chuti do života střídající propady odlivu a temnoty. 

Ty dny, kdy se najednou mohu nadechnout, poslat čerstvý vzduch i mé duši a srdci. Jen tak, uprostřed jakékoli činnosti a najednou rychlá proměna ve vztek a smutek.

Myslela jsem, že jsem ztratila sebe samu a že ten zármutek zůstane navždy. Však ten tu je a možná zná i tu správnou chvíli. Tu chvíli, kdy stačí jen zatáhnout za tu nit, která spustí ty slzy, které jsem myslela, že tam už nejsou. Ta hloubka, z které hory slz tečou. 

Jo, chtělo to čas. Čas k přijetí toho, co se stalo. Čas k přijetí toho, že už neuvidím toho, kolik jsem tolik milovala. Je i čas přijmout to, že je třeba začít přátelit se s těmi, kteří odešli. Přijímám ten zármutek, hojím ty rány i bolest a přestávám se bát. Už se nebojím podívat se na ta místa, která zůstala prázdná. 

Spolu s tím je čas vrátit se. Vrátit se k sobě, naslouchat hlasu své duše i svého srdce a postavit se zpět. Zpět do své síly. 

A věř, že to zvládneš i ty. Stačí si dopřát jen tolik času, kolik potřebuješ. 

S láskou,
MichaELA

p.s. inspirací k napsání článku mi byl text ze stránky Na konci dechu