Jak jsem sebrala odvahu

Když jsem před lety nastoupila do jednoho z prvních lektorských kurzů, věděla jsem, že chci vést kurzy cvičení pánevního dna a ženám tak předávat to jemné cvičení, které pomáhá. Byla jsem i přesvědčena o tom, že od vedení lekcí mě dělí jen tenhle intenzivní kurz. Postupně jsem zjišťovala, kolik takových zkušeností musí vlastně takový lektor mít a že jsem vlastně na samém začátku cesty. Najednou jsem začala mít pocit, že to nemůžu přeci zvládnout a že si přeci nemohu stoupnout před skupinu žen, kterým mám něco předávat. Dnes jsem již lektorkou hezkou řádku let, cvičení pánevního dna mi stále dává smysl. Stačilo a stále vlastně stačí jít vskutku do hloubky a že i téma týkající se lůna i nového života mohu propojovat s tématy smrti a transformace. 

Jo, fakt to chce hodně odvahy postavit se poprvé před skupinu žen a místo bezpečného prostoru někde uprostřed davu být tam vpředu. Na místě, na které se upírají oči z celého sálu. Sama. A s vědomím, že tím, co předávám ovlivňuji zdraví - jak po fyzické, tak i po emoční, ale i energetické stránce. Jo, není tak úplně čas a prostor na to něco konzultovat se zkušenějšími kolegyněmi. 

Kde vlastně sebrat dostatek odvahy?

Jo, pro někoho, kdo je více extrovertní a miluje výzvy je to celkem snadné. Avšak pro někoho jiného (což byl i můj případ) je to o velkém vykročení z komfortní zóny. Jasně, mohu mít spousty znalostí a praxe, ale jít a předvést to před skupinou lidí, v kombinaci s mluveným slovem je prostě něco, co je třeba udělat jednou úplně poprvé. 

Ptáš se, co mi pomohlo?

Pravidelná praxe. Ta praxe, která mi pomáhá poznávat sebe samu, jít hlouběji, respektovat sebe samu. 

Nezapomínat na ten čas pod vedením zkušenějších a dále se vzdělávat. To je - alespoň pro mne - základ pro získávání nové inspirace, jak na vedení lekcí, ale třeba i na to, jak mluví, zda-li celý kurz vede v tichu či používá hudbu.

Mluvit se svým učitelem, ale i s kolegyněmi a dalšími lektory, které jsem měla možnost poznat (nejen) ve výcviku. 

Začít opravdu jednoduše a nenakládat si příliš mnoho. Jednoduše nepřidávat do lekcí a kurzů nic, co sama nemám vyzkoušeno. 

Přiznat si, že i já jsem jen člověk a mám právo dělat chyby. 

Důležité je pro mne do lekcí vnášet inspiraci a bezpečí. A jak jsem se naučila vést kurzy? Myslím, že stále se mám co učit, ale abych vůbec začala, pak bylo třeba skočit. Jo, jasně, chtělo to odvahu. Odvahu vskutku skočit do té hloubky a prostě plavat. A dnes vidím, že čím více si dopřávám skákat, tím snadnější to je. Každý kurz - ať již skupinový či individuální - je lekcí i pro mne. 

A teď už jen s vděčností děkuji. Děkuji za to, že mohu a těším se na každé další setkání třeba právě s tebou na některém z kurzů. 

S láskou,
MichaELA