V každém konci je nový začátek

O smrti často nechceme přemýšlet, natož o ní mluvit nahlas. Často děláme, že nás a našich blízkých se smrt přeci netýká. Mnohdy raději i zůstáváme v nefunkčních vztazích jen proto, že se bojíme toho, co přijde. Nechceme být sami.
Ale ve chvíli, kdy něco v našem životě končí - ať již vztah či snad když si smrt odvádí někoho z našich blízkých - pak nás to najednou nutí zamyslet se nad tím, kde se právě nacházíme. Jo, často lpíme na tom, co známe. A pokud zrovna umírá někdo z našich milovaných, pak se držíme ještě pevněji. Říkáme, že ještě není ten čas na samotný závěr. Mnohdy to ale vyslovujeme kvůli sobě. Nechceme přijít o ty jistoty, které známe.
Spolu s tím se často otřásá i ta pevná půda pod našima nohama. A nemůžeme s tím nic dělat. Spolu s tím se i nabízí otázka, co je vlastně život? Když něco v našem životě končí (vztah, práce, pokud zrovna někdo umírá,...), co nám ten život vlastně bere? Jaký je význam života?
Každý z nás leží na smrtelné posteli už ve chvíli, kdy se narodí. Po zrození přichází smrt a po smrti přichází zrození. Je to koloběh. Navíc smrt nás vrací zpátky k sobě, ale i do života. Do přítomného okamžiku. Stejné je to, když ukončujeme například partnerský vztah. Jo, nechce se nám (o)pouštět, co známe. Máme pocit, že něco nebo někdo z venku nám může přinést štěstí a lásku.
Co když si ale lásku nemusíme zasloužit a čekat na ní někde venku? Co když lásku můžeme probudit společně s tou radostí a štěstím uvnitř sebe?
V každém konci je nový začátek. A zatím neznám člověka, který by ve svém životě někdy litoval změny, pro kterou se rozhodl.
Tak nezapomeň, že jedinou jistotou je změna. A ty jistoty = jsi to ty.
S láskou,
MichaEla