Už dost bylo hodné holky

Dlouho potlačovala své potřeby a žila život podle druhých. Uvěřila, že není dost dobrá a je třeba se přizpůsobit. Dlouhou dobu si namlouvala, že to jinak nejde a je to tak správně. Přeci jí říkali, že je lepší být ticho, přizpůsobit se a nevybočovat.

Zas a znova šla proti sobě a jen aby na sebe neupozorňovala, pak si radši nasazovala jednu masku za druhou. A čím víc se snažila zamaskovat vnitřní nepohodu, tím víc upevňovala ty nasazené masky. K tomu sem tam ještě nějakou novou nasadila. Jo, nevážila si sebe samé. 

K tomu to potlačené se ozývat začalo. Jak? Skrze fyzickou bolest, která se nejvíc v pánvi ozývala. Ta bolest byla tak velká, že mnohdy měla i problém vstát ráno z postele. 

Možná se v tom taky poznáváš. Jdeš sama proti sobě a místo ne radši řekneš ano, jen aby byl klid. Jo, taky jsem to zažila a ta chvíle, kdy jsem pochopila, že už stačilo, byla velká. Uvědomila jsem si i, že mnohé mé reakce mají hlubší příčinu, než by se na první pohled mohlo zdát. 

Bylo a vlastně stále je třeba jednat. Ne až někdy, ale teď. Protože až někdy...už taky může být pozdě. 

Jo, bylo fakt skvělé pochopit a přijmout sebe, své tělo, ale vnímat jinak své reakce a chování. A jak úlevné bylo přestat se chtít zavděčit druhým. 

I ty se můžeš vydat na cestu k sobě blíž, kde dostaneš příležitost k odhazování těch masek různých přesvědčení a vzorců, které nejsou tvoje. Stačí se jen rozhodnout, udělat ten první krok a nechat rozpadnout, co už ti neslouží. 

Víš už, jaký bude ten první krok na cestě k sobě blíž? A s čím se můžeš rozloučit?

S láskou,
MichaEla