Smrt jako učitelka

Co kdyby smrt nebyla jen tím, čeho se bojíme? A co kdyby byla také učitelkou? Učitelkou, která nám připomíná, že náš čas není nekonečný a že je čas přestat mnohé odkládat až na někdy. Ne všechno, co si neseme, msíme nést až d knce. A ve chvíli, kdy si uvědomíme svou smrtelnost, začneme žít jinak. Naplno. 

Ještě na počátku roku 2014 jsem si vůbec nepřipouštěla svou smrtelnost. Svou a ani těch, které mám ráda. Zas a znova jsem někam spěchala, stále jsem něco řešila a doháněla. Místo toho, abych naplno žila, tak jsem jen přežívala. A když už jsem na malý okamžik zpomalila, moje mysl mě odváděla k příběhům, které se nikdy nestaly. Do obav, ppředstav a scénářů, které existovaly jen v mé hlavě. 

A život mi přitom jen tiše protékal mezi prsty. Až smrt jednoho z mých nejbližších mi ukázala, jak křehký život je. Jak samozřejmé nám připadá, že tu naši blízcí vždy budou. Že máme ještě spoustu času. Spoustu času na rozhovory i společné chvíle a na všechno, co jsme nestihli nebo odložili až na někdy. Někdy ale ta chvíle až někdy nepřijde. 

A právě tehdy jsem začala jinak vnímat nejen smrt, ale hlavně život. Jeho obyčejnot, pomíjivost i krásu. Mnohem víc jsem si začala všímat okamžiků, nad kterými bych jinak dřív mávla jen rukou. Se smrtí jsem se tak posotuupně začala setkávat i ve své prpaxi sociální ppracovncie a duly na konci života. V ppříbězích těch, které provázím, v jejich loučení, v tichu, pro které neexistují žádná slova. A čím blíž jsem smrti byla, tím víc jsem s uvědomovala, kolik mě tohoo může naučit o životě. 

Smrt mě nezačala učit umírat. Smrt mě naučila a vlastně stále mě učí žít. A neznamená to, že jsem na ten samotný konec připravená. Ale zas a znova si uvědomuji, že život se neděje až někdy. Život se děje teď. V obyčejném rozhovoruu, v šálku čaje, v objetí, ale i v možnosti říct mám tě ráda. V odvaze udělat něco, po čem toužíme, místo abychom čekali na vhodnější okamžik. 

A tak moje milá smrti, chci ti poděkovat. Ne za bolest, kterou přinášíš, ani za to prázdné místo, které po sobě zanecháváš. A už vůbec ne proto, že bych si přála mít tě blíž. Ale za připomínku toho, že nic z toho, co považujeme za samozřejmé, samozřejmým není. 

Ne, nemusíme všechno stihnout a nemusíme mít na všechno odpověď. A není potřeba být připraven na všechno co přijde. 

S láskou,
MichaEla Rhea