Když zemře někdo blízký, aneb s dětmi o smrti
Proč to bývá náročné?
*******************
Smrt blízkého člověka zasahuje celou rodinu. Nejen tím, co se stalo, ale i tím, co se v životě rodiny změnilo. Dospělí často řeší nejen svou bolest ze ztráty, ale také to, jak celým procesem provést děti. Často se bojíme, abychom něco neřekli špatně nebo abychom dítě nějakým způsobem nezatížili. Často se tak stává, že o smrti mlčíme nebo jen velmi opatrně.
Dítě ale i tak vnímá, že se něco děje a pokud nemá informace, začne si je doplňovat samo. To může vést k různým mylným představám, pocitům viny či zmatení. Obzvlášť pokud ten, kdo zemřel, byl pro dítě důležitý. Zvládání ztráty je vždy proces a každý z nás jej prožívá jinak. Někdo se hned ptá, jiný až po měsících. Někdo pláče, jiný vůbec. Všechny pocity a reakce jsou v pořádku, pokud na to dítě není samo.
Co se děje u dětí a co u rodičů?
****************************
Děti vnímají smrt jinak než dospělí a současně jinak v různých obdobích svého vývoje. Zatímco dospělý chápe konečnost smrti, dítě si ji často představuje spíš jako nepřítomnost nebo změnu, kterou lze nějak vrátit. Teprve kolem 9 - 10 let si většina dětí začíná uvědomovat, že smrt je nevratná a že se týká každého z nás.
U všech věkových skupin se může objevit změna chování, zvýšená úzkost, problémy se spánkem, nebo i výbuchy vzteku. Důležité je tyto projevy nebrat jako zlobení, ale jako signál, že dítě prožívá něco těžkého a potřebuje od nás podporu, aby se s tím mohlo vyrovnat.
A rodiče? Stává se, že si kladou otázku, jestli vůbec mohou být smutní, aby tím dítě nezatížili. Ale právě sdílení emocí - přiměřeně věku dítěte - může pro dítě být důležité.
Velmi náročná situace je, kdy jeden z rodičů zemře. Dítě ztrácí nejen blízkého člověka, ale i často každodenní kontakt, rytmus, způsob komunikace a jistoty. Může se objevit strach, že přijde i o druhého rodiče nebo že zůstává na vše samo.
Co je důležité?
**************
👉 pravdivě a přitom citlivě pojmenovat, co se stalo
👉 říct dítěti, že to, co cítí je normální
👉 promluvit si s dítětem o truchlení a ujistit ho, že jsme s ním a že může vyjádřit, co cítí, včetně myšlenek
👉 udržovat rutinu a vztahovou jistotu
👉 zdůraznit, co v životě dítěte zůstane stejné, co se nemění
👉 dát dítěti najevo, že o tom, co se stalo, může dítě kdykoliv mluvit
👉 ujistit dítě, že i když jeden rodič zemřel, život jde dál a někdo tu pro něj stál je
Co pomáhá?
************
Mluvit pravdivě, citlivě a srozumitelně.
Děti potřebují vědět, co se stalo. Neříkejme jim tak, že někdo odešel či usnul navždy, mluvíme-li o smrti. Děti by si mohly myslet, že se zesnulý vrátí nebo by se mohly začít bát usnout. Je lepší, řekneme-li jednoduše a srozumitelně např. Dědeček zemřel. Jeho tělo přestalo fungovat, ale budeme na něho vzpomínat. Pravda dětem pomáhá důvěřovat a nejsme-li si jisti, co říci, pak klidně můžeme dodat: Nevím přesně, proč se to stalo. Ale jsem tu, budeš-li se na cokoli chtít zeptat.
Důležité je dát dítěti čas a prostor
**********************************
Děti všechny události zpracovávají po svém, proto nic jako správná reakce neexistuje. Dítě se může smát, mluvíme-li o smrti, může týdny mlčet nebo se stále dokola ptát na to stejné. Je to v pořádku - smutek přichází ve vlnách. Pomáhá, když dítě ujistíme, že jeho pocity jsou v pořádku.
Sdílejme svůj smutek přiměřeně
**************************************
Nemusíme za každou cenu být silní. Když dítě uvidí, že smutno může být i dospělému, a že se s tím dá žít, učí se, že smutek je součástí života, nikoli něco, co je třeba schovávat. Stačí i jednoduché věty, že se nám také stýská.
Vzít dítě na pohřeb?
*********************
Tuhle otázku si klade mnoho rodičů a neexistuje na ní jedna správná odpověď. Může být dobré dát dítěti možnost rozhodnout se, pokud je už ve věku, kdy chápe, co vlastně pohřeb znamená. Pomůže, když dítěti vysvětlíme, že pohřeb je rituál, který pomáhá se rozloučit.
Co si z toho odnést?
*******************
Ztráta milované osoby je jednou z nejtěžších zkušeností. Přináší smutek, zmatek a často i otázky, na které sami nemáme odpověď. Možná si nejsme jistí tím, co říci, nebo se obáváme, že dítě rozrušíme ještě víc. Ale právě v těchto chvílích hraje roli především to, že jsme nablízku - citlivě, upřímně a s pochopením.
Smrt je součástí našich životů a právě tím, že s dětmi tuto skutečnost sdílíme, jim pomáháme nejen zvládnout ztrátu, ale i budovat vnitřní odolnost pro další životní zkoušky.
S láskou,
MichaEla Rhea