Kdyby se na místo posledního odpočinku vysazovaly květiny či stromy, co bych si přála pro sebe?

Když jsem tuto otázku dostala poprvé, nemusela jsem dlouho přemýšlet. Přála bych si luční kvítí, které nemusí být dokonalé. Místo plné kopretin, vlčích máků, zvonků i trav, které ve větru se tiše uklánějí. Ať je to místo živé. 
***
A má-li tam růst strom, ať je to magnolie. Proč? Protože kvete dřív, než-li se objeví její listy. Magnolie je i připomínkou, že krása může přijít ještě před tím, než všechno pochopíme. Že po každé zimě přichází jaro. A že každý konec může být i novým začátkem. 
***
Možná tak bych chtěla, aby na mě druzí vzpomínali. ne skrze kámen, ale skrze květiny, vůni i život, který na tom místě dál pokračuje. 
***
A jak to máš ty? Víš, jakou květinu si přeješ pro sebe? Chceš-li to sdílet, pak budu ráda za tvůj komentář pod novým dílem podcastu Od začátku do konce, ke kterému se dostaneš tudy. 
***
S láskou,
MichaEla Rhea