Kdo pečuje o toho, kdo pečuje?

Ve své práci se setkávám s různými příběhy. S lidmi, kteří potřebují podporu, pomoc, naslouchání nebo jednoduše někoho, kdo s nimi v určité chvíli jejich života bude.
A právě tato setkání mě naučila vnímat, jak důležité je být druhému člověku nablízku. Bez hodnocení, bez zbytečných rad a bez potřeby všechno napravovat.
A čím déle jsem v praxi, tím více si uvědomuji ještě jednu důležitou věc. Zatímco se snažím(e) být oporou druhým, pak zapomínáme na sebe. A právě nad tím se chci zamyslet v tomto článku.
Kdo pečuje o toho, kdo pečuje?
***
Sociální práce přináší spoustu setkání, příběhů a emocí, ale také situací, které si s sebou nesu ještě nějaký čas poté, co pracovní den skončí. Za každým člověkem je nějaký příběh. Někdy je to příběh plný radosti a naděje, jindy příběh bolesti, ztráty, nemoci nebo bezmoci.
Ať už pracujeme s rodinami, seniory, lidmi v nepříznivé životní situaci nebo doprovázíme člověka na konci života, vždycky se setkáváme s něčím velmi osobním.
Jako sociální pracovnice a dula na konci života vnímám, jak důležité je umět naslouchat a nehodnotit. Ne vždycky mohu nabídnout řešení a ne vždycky mohu něco změnit. A někdy ani není mým úkolem něco měnit. Někdy je největší pomocí právě to, že druhému člověku dovolíme být takový, jaký v danou chvíli je.
***
Nejen ta sociální práce s sebou přináší také určitou emoční zátěž. Některá setkání totiž zůstávají. Některé příběhy si vybavím(e) i doma. Někdy přemýšlím(e), jestli jsme mohli něco udělat jinak, jestli jsme řekli správná slova, jestli jsme byli dostatečnou oporou.
A právě tady si myslím, že je důležité umět rozlišovat mezi tím, co můžem(e) ovlivnit, a tím, co už není v našich rukou.
Protože nikdo z nás není zodpovědný za život druhého člověka. Můžeme jej doprovázet, podporovat a pomáhat mu hledat možnosti, ale nemůžeme jeho život žít za něj.
A stejně tak nemůžeme zapomínat na sebe a svůj život.
Čím déle jsem v praxi, tím více si uvědomuji, že stejně důležité jako péče o druhé je nezapomínat také na sebe.
Na své tělo, dech, vlastní potřeby i na chvíle, kdy můžu být oporou jen sama sobě.
Myslím, že v pomáhajících profesích někdy velmi snadno sklouzneme k tomu, že potřeby ostatních stavíme před ty svoje.
Víme, že bychom měli odpočívat. Víme, že potřebujeme psychohygienu, vlastní hranice a prostor pro sebe. Ale jedna věc je vědět, co bychom měli dělat, a druhá věc je skutečně si to dovolit. Dovolit si říct ne. Dovolit si nebýt neustále k dispozici. Dovolit si přiznat, že jsme unavení, že už nemáme kapacitu nebo že zkrátka potřebujeme chvíli sami pro sebe. A (sebe)péče o sebe podle mě není sobectví.
Není to odměna, kterou si zasloužíme až poté, co všechno zvládneme. Je to přirozená součást našeho života.
Nemusíme čekat, až budeme úplně vyčerpaní, abychom si dovolili zastavit. A právě tohle je něco, co se i já sama zas a znova učím.
MOJE CESTA K SOBĚ – DECH, MEDITACE A MANTRY
***
Do mého života proto stále více patří meditace, mantry, japování a mudry, tedy jóga prstů.
Neberu je jako další povinnost. Není to něco, co musím zvládnout, odškrtnout si nebo v čem musím být dobrá. Právě naopak. Je to prostor, kde nemusím nikomu nic dokazovat, řešit ani napravovat. Prostor, kde můžu jednoduše jen být.
Někdy je to meditace, při které se soustředím na dech. Jindy vezmu do ruky málu a recituji mantru. Někdy pracuji s mudrami, jindy si jen dovolím chvíli ticha. A právě v těchto jednoduchých okamžicích nacházím možnost vracet se k sobě.
Mantry pro mě nejsou jen slova, která opakujeme. Je to také práce se zvukem, rytmem, dechem a pozorností.
Japování s málou mi umožňuje soustředit se na jednotlivá opakování. Korálek po korálku. Bez spěchu. Bez potřeby někam se dostat.
A možná právě to je pro mě důležité, že v tu chvíli nemusím nic dalšího zvládat. Nemusím být sociální pracovnicí, průvodkyní ani oporou pro někoho jiného. Můžu být jednoduše sama sebou.
PROJECT MANTRA A SIMPLY MEDITATION
***
A právě z této osobní zkušenosti postupně vzniká Project Mantra a Simply Meditation.
Project Mantra je pro mě prostor, ve kterém chci přibližovat svět manter, jejich recitaci, práci s málou, japování a mudry.
Chci se věnovat nejen samotným mantrám, ale také tomu, jak s nimi můžeme pracovat, jak si vytvořit vlastní praxi a jak si najít chvíli, která bude patřit jen nám.
***
Součástí je také práce s málou a číslem 108, které má v tradici recitace manter své významné místo.
***
Když vezmeme málu do ruky a postupujeme korálek po korálku, vzniká určitý rytmus. Můžeme se soustředit na opakování, na zvuk mantry a na vlastní přítomnost.
***
A vedle Project Mantra je tu Simply Meditation. Už samotný název možná napovídá, o co mi jde. Jednoduše meditovat. Nemyslím si, že meditace musí být složitá nebo že k ní potřebujeme dokonalé podmínky. Nemusíme mít speciální místnost, hodinu času ani dokonale klidnou mysl.
***
Někdy stačí několik minut. Zastavit se, zavřít oči, vnímat dech a dovolit si být chvíli sami se sebou. A pokud nám vyhovují mantry, můžeme je zapojit. Pokud nám vyhovuje ticho, můžeme zůstat v tichu. Nejde o výkon ani o to, jestli meditujeme správně. Jde o vlastní zkušenost.
***
A právě to bych chtěla prostřednictvím těchto projektů předávat dál. Možnost hledat si vlastní cestu, vlastní rytmus a vlastní způsob, jak se vracet do přítomnosti.
***
Ne jako další úkol v našem už tak plném dni, ale jako prostor, který si vědomě vytvoříme sami pro sebe.
***
NEJSME JENOM TI, KTEŘÍ PEČUJÍ
***
Když nad tím vším přemýšlím, docházím k tomu, že někdy možná až příliš snadno přijmeme určitou roli. Jsme sociální pracovnice. Pečovatelky. Zdravotníci. Rodiče. Partneři. Lidé, na které se ostatní obracejí. A v těchto rolích se někdy tak trochu ztratíme. Zapomeneme, že jsme také lidé se svými potřebami, emocemi, přáními a hranicemi. Že máme právo být unavení. Že máme právo nevědět. Že máme právo požádat o pomoc. A že nemusíme být pořád silní.
***
Možná bychom si měli častěji připomínat, že péče o sebe nemusí být nic velkého. Může to být procházka v přírodě, chvíle s knihou, šálek kávy v klidu, hudba, meditace nebo několik vědomých nádechů a výdechů. Každý to máme jinak. Důležité je nezapomínat, že i my sami jsme součástí toho života, o který pečujeme.
***
A že naše potřeby nejsou méně důležité jen proto, že se věnujeme potřebám druhých.
***
CESTA ZPÁTKY DOMŮ
***
A tak bych dnešní díl chtěla zakončit myšlenkou, ke které se sama stále vracím. Protože i ten, kdo druhé provází, potřebuje někdy najít cestu zpátky domů. K sobě domů. Potřebuje chvíli, kdy nemusí nic řešit, nikomu pomáhat ani nic napravovat. Chvíli, kdy může jen být.
***
A možná právě to je jedna z nejdůležitějších podob péče, kterou můžeme sami sobě nabídnout. Nečekat, až nám dojdou síly. Nečekat, až nás tělo zastaví. Ale začít si všímat sebe už teď.
***
A právě teď se chci zeptat i tebe. Jak to máš ty? Kdo pečuje o tebe, když ty pečuješ o tebe? KDe hledáš prostor pro sebe a co ti pomáhá zastavit se, nadechnout a vrátit se k sobě?
***
A chceš-li se podělit o to, jak to máš ty, budu moc ráda, dáš-li o tom vědět u nového dílu podcastu Od začátku, kam se dostaneš tudy.
***
A teď už jen...děkuji za to, že tu jsi, že čteš tyhle články, posloucháš i podcast Od začátku do konce a těším se, že se potkáme třeba na akci Project Mantra.
***
S láska,
MichaEla Rhea
