Jak si říci o pomoc?

Jsou chvíle, kdy mám pocit, že všechno zvládám. A pak přichází dny, kdy bych nejraději zůstala sama, obklopena přírodou a lesem. Dny, kdy není potřeba, aby někdo vyřešil mé problémy, ale aby tu byl. A právě v těchto chvílích si uvědomuji, jak zvláštní vztah máme k pomoci. Jak rádi pomocnou ruku nabízíme druhým, ale jak těžko si o tu pomoc říkáme. 

Jsou dny, kdy mám pocit, že nesu celý svět. A pak jsou tu dny, kdy je těžké unést i samu sebe. 

V takových cvhílích se učím zastavit a nemít odpovědi na všechno. A k tomu nemuset být za každou cenu silná. Pomáhá mi příroda a čas v lese. V lese, který nesoudí a nic nechce. Stromy, které jen tak jsou a vítr, který odnese kus toho, co už nepotřebuji. Pomáhá mi ticho a místo, kde můžu jen tak být a nemusím nic vysvětlovat. 

A někdy pomůže obyčejné objetí. Beze slov s vědomím toho, že na to nejsem sama. 

Co se zas a znova učím je říci si o pomoc. Dlouho jsem měla pocit, že všechno musím zvládnoutu sama a že požádat o pomoc znamená být slabá. Možná ten strach uvnitř mě občas ještě promlouvá a přichází s tím, že nejsem dost dobrá nebo že mě druzí nepochopí.  

Dnes už ale vím, že odvaha není o tom, že všehno musím zvládnout sama. Odvaha je o tom, že si přiznám to, že potřebuji něčí blízkost. Podanou ruku nebo jen člověka, s kterým můžeme společně mlčet. 

A právě možná tehdy, když si dovolím přijmout pomoc, pak zjišťuji, že síla nevzniká v osamění. rodí se ve vztazích, v důvěře a obyčejné lidskosti. 

S láskou,
MichaEla Rhea