Jak se připravit na smrt?

Sem tam slýchám, že na ten závěr života jsem připravna. Když pracuji v paliativní péči, jsem sociální pracovnice a dula na konci života, musím tak mít smrt vyřešenou. 
***
Ale já to cítím vlastně trochu jinak. Nevím, jestli jsem na vlastní smrt připravena a vlastně vůbec nevím, zda-li to vůbec jde. Nevím, jestli budu mít strach nebo zda-li ucítím klid, bolest či úlevu. Nevím ani, jaké myšlenky se mi budou honit hlavou, až budu vědět, že se můj život chýlí ke konci. 
***
A možná je mou odpovědí to, že na samotný okamžik smrti se úplně připravit nedá. Co ale připravit můžu, je všechno kolem. Svým blízkým můžuu říci jaké poslední rozloučení si přeji. Jaká hudbá má znít? A kde vlastně chci rozprášit můj popel?
***
Svá přání můžu sepsat do plánu posledních přání. Ne proto, abych měla všechno pod kontrolou. Můžu tím blízkým ulehčit chvíle, které už tak pro ně budou těžké.
***
A možná ještě existuje jeden způsob přípravy. Příprava na žiivot. Říkat blízkým, že je mám ráda, dokud mě mohou slyšet. Odpouštět, děkovat a nebát se mluvit o tom, co je důležité. Neodkládat život až na někdy a žít tak, abych na samém konci ničeho nemusela litovat. 
***
Na smrt se totiž nepřipravujeme tím, že o ní jen přemýšlíme. Možná se na ní připravujeme tak, že žijeme každý den. Jak? Naplno. 
***
A jsem jsem na ní připravená?
***
Nvím, ale každý rozhovor, který vedu, každý příběh, který vyslechnu a každé setkání s člověkem na konci jeho cesty mi připomíná, že smrt není konec života. Je i tichou učitelkou, která mě učí žít svůj vlastní život vědomě, opravdověji a s vděčností. Možná je to ta nejhlubší příprava, kterou můžeme udělat. 
***
S láskou,
MichaEla Rhea