Co umírá a co se znovu rodí?

Umírá naše tělo? Určitě. 

A co mozek? Ten zjevně také umírá. 
A co vlastně naše osobnost, duše, duch, pocit sebe sama?

Dříve než se pdíváme na to, co je smrt a znovuzrození, musíme vědět, co je umírání. A kdo věří, kdo věří ve znovuzrození, co je znovuzrození. 

Vlastní já
**********
Pojďme prozkoumat, co je to, čemu říkáme vlastní já.
Vnímám, že vlastní já je to, co si myslíme, že jsme, na základě příběhů, které o sobě říkáme. Svou totožnost rozvíjíme, pěstujeme, chráníme a podprujeme příběhy o sobě a o světě kolem nás. Častou otázkou buddhismu a mnoha dalších náboženství a filozofií je: Existuje vlastní já? 

A buddhistická odpověď zní? Ano, existuje, ale ne tak, jak si myslíme nebo jak na základě toho, co si o sobě myslíme, jednáme. 

Vlastní já není něco trvalého a pevného. Je to neustále se měnící pocit toho, kým si myslíme, že jsme - od okamžiku k okamžiku ze dne na den. Není to pevná, konkrétní entita. Mnoho náboženství věří v duši - stálou, věčnou, neměnnou, základní podstatu. Buddhismus takovou víru nemá. Je pravda, že sám Buddha nikdy neřekl, že je tomu tak či onak - zda vlastní já existuje, nebo neexistuje. 

Vytváření a udržování vnímání sebe sama, tedy navyklé vyprávění příběhů o nás samých, je devinování jako činu. A čin vytváří karmu. 

Štědrost je čin, který vytváří karmu. Zlost či krutost vytváří karmu. Stejně tak to, jak rozvíjíme svou totožnost nebo vnímání svého já, je karma, kterou též vytváříme. 

Důležité je, za jakých okolnosti se náš čin budování vlastního já stane dobrou, či špatnou karmou.

Vlastní já a karma
*******************
Co se znovu rodí? Vnímám, že se znovuzrodí naše vědomí, které obsahuje naše karmické otisky neboli zakořeněné návyky. Ta karmická semena, která vytváříme, jsou jako otisky v našem vědomí. Je to určitý druh paměti. 

Naše vědomí obsahuje naše vnímání vlastního já. je to druh paměti či otisku, který přetrvává i po naší smrti. 

Pojďme se podívat i na několik běžných situacích, kdy lpíme na svém vnímání vlastního já a vyprávíme o sobě příběhy, abychom podpořili své sebepojetí, které vytváří karmu. To, jak moc posuzujeme a hodnotíme sebe nebo jak moc se držíme svého pohledu, určuje, zda-li je karma, kterou tvoříme, špatná, nebo dobrá. 

Co tím myslím? 
*****************
Strach z výšek
Lpění na penězích
Bažení po slávě
Pocit vlastní důležitosti
Strach ze selhání
Strach z partnerských vztahů

To, jak v těch situacích lpíme (či ne), vytváří otisky, které se v našem vědomí posilují, nebo oslabují. Na každý strach či každý fakt, které o sobě víme, existutuje způsob, který nám umožní vidět, že je to jednoduše pravda. 

Pojďme se podívat na příklady v podobě protilátek v podobě malých kroků:
*************************************************************************
Lpění na penězích - protilátkou může být darování malé částky nějaké neziskové organizaci či dejme nějakou finanční částku, která je bez domova
Bažení po slávě a pocitu vlastní důležitosti - protilátkou může být to, že se staneme dobrovolníkem například v nemocnici, neziskové organizaci či útulku pro zvířata
Strach z neúspěchu - protilátkou může být objevení činnosti, která nás baví, a děláme jí bez toho, že bychom na mysli měli konečný cíl. Už jen tím, že danou činnost vykonáváme, pak jsme dosáhli svého cíle. Postupem času se můžeme naučit oceňovat samotnou činnost, a ne konečný výsledek. 

Tyhle malé kroky nemusí vůbec být snadné. Ve skutečnosti mohou být náročné. Odbouráváme tak přesvědčení, které jsme o sobě měli celý život, a měníme je. Je to však užitečné a ušlechtilé úsilí. 

Neexistuje jediná správná odpověď na to, ajk začít uvolňovat svůj pohled na sebe, ale je vždy dobré začít hned, začít kdekoli a pokračovat po malých krocích. Z těch malých krůčků vznikají velké věci. 

Vědomí obsahující tyto otisky přetrtvává i po smrti našeho těla i mozku a nakonec se znovu narodí v novém těle. Když za života pracujeme na zmírňování strachu, dává nám to svobodu a důvěru. To je neocenitelné. A když se blížíme ke smrti, máme pak jistotu, že naše vědomí není naplněno kartmickými semeny všech našich strachů či obav. Vytvořili jsme si prospěšné návyky. Máme tak mysl otevřenou. Víme, že svět se neustále mění - je pomíjíví a klamavý - nic, co bylo pevné. 

A naučíme-li se žit s otevřenou myslí, je méně pravděpodobné, že budeme cítit strach či úzkost. Dokážeme pracovat s tím, co nám přichází do cesty, a vyrovnávat s s tím s větší trpělivostí, a dokonce s radostí. 
*****
Text je inspirován knihou Tibetská kniha mrtvých pro začátečníky

S láskou,
MichaEla Rhea