Co je vlastně smrt?

Není to tak dlouho, co jsem se rozjela přes celou republiku do Ostravy na akci pro facilitátory akcí K smrti dobrý kafe. Vím, že smrt je stále zahalena pláštěm tajemství. Neradi o ní přemýšlíme, natož abychom o ní mluvili nahlas. Zas a znova jsem si potvrdila, že o smrti má smysl mluvit – lidsky a v bezpečném prostoru.

Na té akci pro facilitátory nás spojila touha otevírat ve svých komunitách prostor pro rozhovory o smrti, doprovázení, loučení a ztrátě – a zároveň dbát na bezpečné a neutrální prostředí, které jako facilitátorky spoluvytváří. 

Sama za sebe vnímám, jak je důležité otevírat ta témata, která jsou každodenní součástí našich životů. A jak pronesla i lektorka Jana Slavice z asociace pro pozůstalé: "Je dobré znát svá práva na konci života, možnosti, podpory – a společně sdílet téma smrti i osobní zkušenost s ní,"

Myslím, že je i důležité pořádat neformální setkávání těch, kteří chtějí naslouchat, sdílet, ptát se – nebo jen být. Naslouchat. Plynout. A bořit to tabu týkající se (nejen) smrti. 

A co je to vlastně smrt?
**************************
Pro každého z nás může znamenat něco jiného, záleží i na rozpoložení, v jakém se zrovna nacházíme. Smrt (pro) každého z nás je jiná. Individuální. Sama za sebe smrt vnímám jako přirozenou součást našich životů. V každém okamžiku něco končí a něco začíná. Však jistě každý z nás zažil např. navazování či ukončování vztahu ať již partnerského, přátelského či pracovního. Smrt lze přirovnat i např. ke stěhování. 

Navíc z lůna se rodíme a do lůna se vracíme. Je to úplně stejné, jako když se po noci rodí den nebo jako když po nádechu přichází výdech. Navíc každý z nás si ve svém lůnu nese mnohé potlačené i nevyřešené a máme v oblasti lůna uloženy i generační dědictví. 

Jak se vlastně žilo našim předkům? Jak se cítili v oblasti břicha a lůna? Co prožívali? Jaké nefunkční vzorce jsme si od svého rodu převzali a neseme je na cestě životem dál? Co vlastně můžeme ukončit / nechat z.e.m.ř.í.t.?

Často setrváváme v něčem, co známe, místo toho, abychom (o)pouštěli to, kde nám není dobře a zapomínáme žít sebe a naplno.

Smrt vnímám i jako přechod do jiného stavu existence a nemá smysl vnímat jí tragicky. Minulost už není a a budoucnost už není. Minulost není třeba litovat, protože lítostí nad minulostí se člověk snaží podvědomě měnit a pohnout z místa něčím, čím už se pohnout nedá. To tak často vyvolává obrovské nekontrolované plýtvání naší energií. Ve snaze zastavit únik energie, který by mohl vést k velmi vážným důsledkům, organismus tento únik na fyzické úrovni blokuje chorobou. 

Ten strach i mocný stres a nesouhlas s něčím nebo lítost nad minulostí, znásobené emocemi, se ukládají do podvědomí a vedou k velmi vážným chorobám, protože vytváří značné deformace struktur biopole. 

Je na čase pustit se, vydat se na cestu k sobě blíž a ZAČÍT ŽÍT SEBE. 

S láskou,
MichaEla Rhea