Není to tak dlouho, co jsem psala článek 💀 CO JE VLASTNĚ SMRT? 💀 Ve své praxi i z vlastní zkušenosti vím, že se smrti zas a znova bojíme. Pojďme se dnes tak společně podívat na to, čeho my se vlastně bojíme?
***
S.m.r.t. je stále zahalena pláštěm tajemství a neradi na ní myslíme, natož abychom o...

Ta chvíle, kdy jednou nohou stojíš na cestě staré a tou druhou nohou v jakémsi vzduchoprázdnu. V prostoru, kde vlastně nevíš, co je a co bude následovat. Nechat rozpadnout to staré, nefunkční a jít za tím, po čem toužíš.
***
Karta Blázna, která padla právě teď, jen připomíná, že teď je ten okamžik, kdy je třeba...

Když jsem se před časem rozjela do Ostravy na akci pro facilitátory akcí K smrti dobrý kafe, pak jsem netušila, jak důležitý dílek to bude pro ten projekt O životě a smrti, který tvořím.
***
Od toho setkání Facilitátorů akcí K smrti dobrý kafe uběhlo již několik neformálních setkání s těmi, kteří chtějí odhalovat to...

Není to tak dlouho, kdy jsem se uprostřed noci vzbudila a projela mnou myšlenka: Může být smrt volbou?
***
Odpověď mi přišla v podstatě okamžitě: S.m.r.t. je živá. Však i Zlatovláska pro záchranu Jiříka nejprve použila vodu m.r.t.v.o.u. a až pak sáhla po vodě živé.
***
Jak to vnímáš ty? Co ti přichází k té otázce, zda-li s.m.r.t. může být volbou?...

Není to tak dlouho, co jsem se rozjela přes celou republiku do Ostravy na akci pro facilitátory akcí K smrti dobrý kafe. Vím, že smrt je stále zahalena pláštěm tajemství. Neradi o ní přemýšlíme, natož abychom o ní mluvili nahlas. Zas a znova jsem si potvrdila, že o smrti má smysl mluvit – lidsky a v bezpečném prostoru.

Zas a znova hledáme odpovědi všude kolem a zapomínáme, že všechno to, co hledáme, máme v sobě. Spolu s tím se snažíme druhé zachránit. Rozdáváme se, až zapomínáme na sebe. Navíc druhé nemůžeme zachránit. Můžeme jim být na blízku a nabídnout jim svůj klid. S druhými můžeme sdílet i svou cestu a nabídnout jim svůj pohled. Nemůžeme však převzít...

Smrt je v naší společnosti stále tabuizována, neradi o ní přemýšlíme, natož abychom o ní mluvili nahlas, přitom je přirozenou součástí našich životů. Setkáváme se s ní dnes a denně, v každém okamžiku. Však každý z nás jistě někdy navazoval vztah ať již přátelský, partnerský či pracovní. A většina z nás některý z těch vztahů (o)pouštěla.

Ta chvíle, kdy šlápla vedle, jí spustila vlnu (sebe)obviňování. Jakoby na sebe hodila neviditelnou deku, která jí stahuje do hlasů krutých. Do těch království plných stínů, kde se vymaluje jen černou a pak ven vylézá každý čin.

Často setrváváme v tom, co nefunguje. Držíme se zuby nehty toho, co nefunguje. A čím silnější to zemětřesení je, pak o to víc se držíme. Bojíme se toho, že najednou ztratíme to, co známe. Někdy se bojíme i toho, že ta ztráta bude bolet nebo že se rozpadnou i ty vztahy (partnerské či přátelské).

Je dobré být si vědom toho, že jednou zemřu. Proč? Jestliže si nepřipustíme vlastní smrt, nebudeme si hledět praxe a promarníme nesmyslně svůj život, neobjevíme, které postoje a které činy vyvolávají neštěstí a utrpení a které přináší spokojenost.