Není to tak dlouho, co jsem se rozjela přes celou republiku do Ostravy na akci pro facilitátory akcí K smrti dobrý kafe. Vím, že smrt je stále zahalena pláštěm tajemství. Neradi o ní přemýšlíme, natož abychom o ní mluvili nahlas. Zas a znova jsem si potvrdila, že o smrti má smysl mluvit – lidsky a v bezpečném prostoru.
Zas a znova hledáme odpovědi všude kolem a zapomínáme, že všechno to, co hledáme, máme v sobě. Spolu s tím se snažíme druhé zachránit. Rozdáváme se, až zapomínáme na sebe. Navíc druhé nemůžeme zachránit. Můžeme jim být na blízku a nabídnout jim svůj klid. S druhými můžeme sdílet i svou cestu a nabídnout jim svůj pohled. Nemůžeme však převzít...
Smrt je v naší společnosti stále tabuizována, neradi o ní přemýšlíme, natož abychom o ní mluvili nahlas, přitom je přirozenou součástí našich životů. Setkáváme se s ní dnes a denně, v každém okamžiku. Však každý z nás jistě někdy navazoval vztah ať již přátelský, partnerský či pracovní. A většina z nás některý z těch vztahů (o)pouštěla.
Ta chvíle, kdy šlápla vedle, jí spustila vlnu (sebe)obviňování. Jakoby na sebe hodila neviditelnou deku, která jí stahuje do hlasů krutých. Do těch království plných stínů, kde se vymaluje jen černou a pak ven vylézá každý čin.
Často setrváváme v tom, co nefunguje. Držíme se zuby nehty toho, co nefunguje. A čím silnější to zemětřesení je, pak o to víc se držíme. Bojíme se toho, že najednou ztratíme to, co známe. Někdy se bojíme i toho, že ta ztráta bude bolet nebo že se rozpadnou i ty vztahy (partnerské či přátelské).
Je dobré být si vědom toho, že jednou zemřu. Proč? Jestliže si nepřipustíme vlastní smrt, nebudeme si hledět praxe a promarníme nesmyslně svůj život, neobjevíme, které postoje a které činy vyvolávají neštěstí a utrpení a které přináší spokojenost.
Tkadlec ukončí své dílo, když je od počátku do konce protkáno jemnými nitěmi, a takový je i život člověka. (Buddha)
Lev mezi ovcemi? Co tam dělá? Když byl mládětem, zatoulal se mezi ovce a strávil s nimi celý život. Jedlo s nimi, ukrývalo se před vlky...uvěřilo, že je taky ovcí.
Ta práce, kterou dělám a nejen to, mě neustále učí, jak důležité je udržet si svůj bezpečný prostor. Své hranice. A jejich pevnost.
O smrti často nechceme přemýšlet, natož o ní mluvit nahlas. Často děláme, že nás a našich blízkých se smrt přeci netýká. Mnohdy raději i zůstáváme v nefunkčních vztazích jen proto, že se bojíme toho, co přijde. Nechceme být sami.
